Zadání soutěže

Kdo mě zná, určitě ví, že mám moc ráda psaní. Vždy jsem ho preferovala před kreslením a přijde mi jako škoda, že soutěží, v nichž by člověk mohl zlepšovat své psací schopnosti a přemýšlet nad každou větou, ubylo. Není nad to si udělat dobré kafe, roztahat si po stole pergameny, zavřít se před světem a hrát si celý večer se slovy… Takže jsem si to připravila alespoň pro vás!

 

Vaším úkolem bude napsat povídku v rozmezí 5–20 palců. Může být libovolného žánru a můžete pro ni zvolit libovolné téma – nezakazuji nic! Popusťte uzdu své fantazii a užijte si to.

 

❗Nechci ale číst přehnané vulgarity nebo témata, která podle školního řádu nejsou vhodná. Taková díla patří na jiné stránky.

 

Vaší jedinou podmínkou (krom dodržení délky) je, že do povídky musíte zakomponovat následující větu:

 

„Odněkud ze zahrady se celou noc ozýval otravný zvuk.“

 

 

Hodnotit budu především nápad a kvalitu, nikoliv délku. Na plnou odměnu si můžete přijít i s 10 palcovým vypracováním, pokud bude opravdu povedené.

 

Kéž jsou Múzy s vámi!

Vypracování

Když se přihlašovala na kurz tvůrčího psaní, absolutně nevěděla, co od toho má čekat. Měla zrovna v tu dobu volno, narazila na docela fajn týpka, aspoň jí to tak podle jeho webovek přišlo, tak vyplnila přihlášku a klikla na odeslat. Líbilo se jí, že kurz necílí primárně na komerční úspěch jejich výtvorů. Ona sama neměla žádné ambice vydávat knihy a psát pro veřejnost, ale psaní ji vždycky bavilo jako takové, tak proč se prostě nevrátit aspoň na týden na základku do hodin slohu, které milovala. Teda upřímně čekala, že za ty peníze to budou trochu lepší hodiny slohu. Ale rozhodně nejela do Znojma s tím, že se z ní stane druhý Viewegh.

 

Město ji nevítalo tak nadšeně jako Hitlera ve třicátém osmém, ale to jí nevadilo. Bohatě stačilo, že na ni místní nádražní bezdomovec přestal pořvávat, když ho zpražila pohledem určeným přesně pro takovéto okamžiky. V Genuss Café si dala rychlé kapučíno a hurá na Dolní náměstí, kde měla v jednom ze zdejších penzionků zarezervované ubytování na celý týden. Těšila se jako už dlouho ne!

 

Kurz začínal ve tři odpoledne, takže měla čas se aklimatizovat. Do pokoje hodila věci, chvíli si odpočinula a pak jenom nalehko vyrazila na obhlídku města. Líbilo se jí. Původně nechápala, proč se má štrachat až sem na konec republiky, ale teď musela uznat, že se jí město fakt líbí a že má něco do sebe. Taková Kutná Hora jižní Moravy. Před třetí hodinou si došla pro noťas a vyrazila na místo určení. 

 

V klasické učebně jedné ze zdejších škol už sedělo několik osob. Budoucí "spolužáci" pomyslela si a v duchu se zasmála té představě. Ve zlomku vteřiny uvažovala, kam si sedne. K paní těžko určitelného věku o tonáži minimálně 120 kg? Nebo k té holčičce, co jí ještě nestihla ani zaschnout barva na občance? Pana chytrého, co seděl bokem, vyloučila hned. Na první pohled asociální exot. Nakonec to vyřešila šalamounsky a sedla si někam doprostřed s tím, že to nějak dopadne. Stejně ani pořádně nevěděla, kolik jich má být. Kapacita měla být 15 osob, ale nezdálo se, že by měla být naplněna. Vždyť kdo by vyhazoval prachy za podobný kurz? Plus ubytování k tomu. Většina lidí radši za takové peníze pojede k moři. Do hlavy se jí právě vetřela neodbytná myšlenka, jestli to neměla udělat i ona. 

 

Postupně do učebny vešlo ještě několik osob. Lektor, kterému mohlo být tak čtyřicet, přišel přesně na čas. Byl jí sympatický. Na nic si nehrál, nemachroval, netvrdil jim, že z nich přes noc udělá spisovatele. Nezdržoval se formalitami a vytvářením dojmu, ale začal hned velmi prakticky. Na pár příkladech jim ukázal, jak vystavět dialog, aby zněl přirozeně a nechal je to samostatně vyzkoušet. Věcně pak okomentoval jejich počínání, nikoho nehodnotil, jen poradil, co by možná pro příště mohlo v daném případě fungovat lépe. Byl věcný, ale zároveň dostatečně lidský a nehodnotící. Takhle nějak si to představovala. Žádné velké hraní na partu a kamarády, ale psaní, kvůli kterému tady byla. Trochu ji překvapil tím, že jim zadal úkol, který do druhého dne mají všichni vypracovat. Nebylo to nic složitého. V zásadě kratičké cvičení. Každý po svém měl sepsat povídku na maximálně dvě A4. Téma mohlo být naprosto libovolné, jen se v daném textu měla objevit věta: "Odněkud ze zahrady se celou noc ozýval otravný zvuk." No dobrý, kamaráde, moc originální to není, ale zase oceňuju, že nám necháváš dost prostoru, běželo jí v hlavě, když jim zadání sdělil. Odešla spokojená. Tohle půjde.

 

Cestou na hotel i během večeře jí v hlavě šrotovalo, jak to uchopí. Napíše něco milostného? Sci-fi a fantasy vyloučila hned. Není Bradbury ani Tolkien. Horor by ji psát nebavil. No, bude to prostě zase nějaká člověčinka jako píše vždycky. Nikdo ji tady nezná, tak proč se hned pouštět do neznámých vod a utopit se v nich hned první den. Docela se těšila, jestli se zítra dozví i to, jak si s úkolem poradili její spolužáci. Chtěla vědět, jak o stejném tématu smýšlí někdo jiný. Vůbec je neznala, tak se ani neodvažovala hádat, co kdo z nich může vyplodit. Zatím ji byla z hlediska psaného projevu nejsympatičtější ta mladá holka. Na nic si nehrála a uměla se vyjádřit velice jasně a přitom nápaditě. Co asi napíše ta? Věřila, že ta větu do textu zakomponuje více dějově, že bude rozvíjet myšlenku noci a otravného zvuku. Ale třeba ne, třeba se z toho vyvlíkne stejně tak, jako to má v plánu ona sama. 

 

Během večeře nad tématem stále přemýšlela, ale všechno se jí zdálo moc obyčejné a malicherné. Mohla by třeba napsat příběh o holce, co celou noc nespala a přemýšlela o tom, co se jí honí hlavou. A tou hlavou by samozřejmě táhly stejně myšlenky jako se honí hlavou jí samotné. Nebo že by příběh skončil nějakým pěkným mordem? Mrtvola nikdy není na závadu! Mohla by to zasadit dějově tady do Znojma, když už tu je. Na povídku z historie si netroufala. Na to toho věděla o Znojmě moc málo a vyloženě fabulovat nechtěla. Umřel tu Zikmund Lucemburský, ale to je tak všechno, co věděla. Zaplatila za večeři a šla se projít. Celé odpoledne proseděla, tak se potřebovala aspoň trochu protáhnout. A při chůzi se jí samozřejmě taky mnohem lépe přemýšlelo. Věřila, že ji během procházky prostě osvítí. Odmítala psát dramata typu Tučková a Soukupová. Jako jasně, emoce táhnou, ale tohle nebyl její styl. A prostě nechtěla psát o hnusných věcech. Stačí, že pro někoho jsou žitou realitou, nemusí se jim věnovat ještě prostor uměle. I když by určitě taky uměla bravurně popsat týrání či nějakou hodně podlou šikanu či brutální znásilnění. Pak ještě chvíli přemýšlela nad nějakým intelektuálním nebo duchovním tématem a velmi se bavila tou představou. Mohla by třeba napsat něco na téma disent. Taky umřel Knížák a Ženíšek. Co? Nešlo by vyrazit něco z toho? Pak to zavrhla. A co nějaký humor? Zvládla by ho? To je docela těžká disciplína. Chvíli nad tím přemýšlela, protože to byla výzva, to ji lákalo. Být třeskutě vtipná na dvě A4. No, možná by stačilo i pouze vtipná. Docela oříšek. Nic ji nenapadlo. A co nějaká odžitá vlastní příhoda? Nebo nějaká vtipná historka někoho ze známých? Ponořená do vlastních myšlenek došla až do svého pokoje. 

 

Osprchovala se, protože po sprše (nebo spíš ve sprše) se jí dobře přemýšlí. Napadlo ji, že by mohla sepsat něco poetického. Něco křehkého a na povídku skoro bezdějového. Jenže co z toho? To by nikoho nebavilo číst. Ani ji samotnou. Nepotřebovala se podbízet publiku, ale zároveň se nechtěla za svůj výtvor stydět. Bylo deset. Byla umytá, měla vyčištěné zuby. Ležela v posteli se zapnutým noťasem a přemýšlela, jak začít. 

 

V sedm ráno se probudila. Kurz začínal v devět. Vedle ní na posteli byl notebook. Když ho zapnula, zjistila, že Word ji uložil vpravdě epický text: "Odněkud ze zahrady se celou noc ozýval otravný zvuk.hdashasdugwidvsahvdshav sahdvwdvwzvwd ashagdwegwvs sahdvashVWUQWEWGDS gggggggggggggggggggggggshhhwieuhub bbbbbbhhhhhhhhhjjjjkkkkkkkkkkkkkkk lllllllll" Bezva! Tohle na všechny určitě udělá dojem. To je vyloženě na Nobelovku za literaturu. Seiferte, už nebudeš z naší kotlinky sám! pomyslela si sebeironicky a v myšlenkách si už představovala, jak jí v předvánočním čase rukou třese švédský král. Pak se probrala, protože na blbosti nebyl čas. Teď ne. Během pěti minut byla na nohou. Ranní hygiena a oblékání nikdy nebyly v jejím podání rychlejší. A pak se do toho dala. Sedla k notebooku a začala psát. Kašlala na velké myšlenky a velká témata. Na ty nebyl prostor. Vystřihla povídku jako vždycky. I nějaký ten dialog tam jako vzorná šprtka vrazila. Ať má lektor radost, když se včera tak snažil! Posnídala, to by si nikdy neodpustila, a jako školačka s na poslední chvíli vypracovaným domácím úkolem vyšla vstříc druhému dni kurzu tvůrčího psaní. 

 

 

 

 

 

--------------------------------------------------------

A samozřejmě si můžeme tykat!