Zadání soutěže

Kdo mě zná, určitě ví, že mám moc ráda psaní. Vždy jsem ho preferovala před kreslením a přijde mi jako škoda, že soutěží, v nichž by člověk mohl zlepšovat své psací schopnosti a přemýšlet nad každou větou, ubylo. Není nad to si udělat dobré kafe, roztahat si po stole pergameny, zavřít se před světem a hrát si celý večer se slovy… Takže jsem si to připravila alespoň pro vás!

 

Vaším úkolem bude napsat povídku v rozmezí 5–20 palců. Může být libovolného žánru a můžete pro ni zvolit libovolné téma – nezakazuji nic! Popusťte uzdu své fantazii a užijte si to.

 

❗Nechci ale číst přehnané vulgarity nebo témata, která podle školního řádu nejsou vhodná. Taková díla patří na jiné stránky.

 

Vaší jedinou podmínkou (krom dodržení délky) je, že do povídky musíte zakomponovat následující větu:

 

„Odněkud ze zahrady se celou noc ozýval otravný zvuk.“

 

 

Hodnotit budu především nápad a kvalitu, nikoliv délku. Na plnou odměnu si můžete přijít i s 10 palcovým vypracováním, pokud bude opravdu povedené.

 

Kéž jsou Múzy s vámi!

Vypracování

Ahojky, 

 

posílám povídku do soutěže. 

 

AW

 

Byla to velmi špatná noc. Takovou, jakou má jednou za čas každý a na kterou nevzpomíná s příliš velkým nadšením. Odněkud ze zahrady se celou noc ozýval otravný zvuk. Takové zvláštní ťukání. Sice to nebyl příliš hlasitý zvuk, ale stále se opakoval dokola. Jako by ji snad někdo házel kamínky na okno nebo možná zobákem netrpělivě kloval do okenní tabulky. Každopádně byla Ava každých pár minut vzhůru. Kolem třetí hodiny ráno s nespokojeným vzdychnutím vzdala všechny pokusy o spánek a odkopla peřinu na stranu. Velmi neochotně vstala z postele. Přešla k oknu a chtěla ho otevřít, aby se podívala na toho nezdvořáka, co ji nenechá spát. Jenže v té chvíli ten podivný zvuk ustal, jako mávnutím kouzelného proutku. Nechápavě zavrtěla hlavou a vrátila se zpátky do postele. Ještě chvilku koukala do tmy. Ani netušila, kdy usnula, ale jedno věděla s jistotou - vzbudila se později, než chtěla. 

Ten den měla jedenácté narozeniny. S rodiči měla už pár let malý narozeninový rituál, kdy oslavenec dostal k snídani do postele talíř, plný palačinek s borůvkovým džemem a kopcem šlehačky. Vždy se těšila na ten kouzelný okamžik, kdy maminka jemně zaklepe na dveře a vstoupí s její oblíbenou snídaní. Když se toho dne dopoledne probrala, talíř s palačinkami už na nočním stolku stál a navíc šlehačka pomalu ztrácela tvar. 

Ještě než zabořila lžičku do té dobroty, vzpomněla si na noční zážitek a rychle spěchala k oknu. Otevřela prudce okno, až staré panty zaskřípaly. Překvapeně otevřela pusu. Na parapetu neležely žádné malé kamínky, ale jedno bílé pírko. Přemýšlivě se zamračila. Celou noc ji rušil pták? Bez váhání si pírko vzala do prstů a prohlédla si ho. "Čípak asi jsi?" Zamumlala si potichu, spíš sama pro sebe. 

Neměla moc času na odhalování nočního zločince, právě v tu chvíli se ozval její žaludek. Hladově jí v něm zakručelo. Pousmála se a konečně se pustila do palačinek. O malou chvilku později jí na talíři zbývala poslední. Další sousto do sebe nedokázala dostat, takže vzala talíř do ruky a vydala se do kuchyně. Seběhla po schodech. Rodiče stáli u zadního okna a upřeně hleděli na zahradu. "Dobré ráno. Moc děkuju za snídani." Oba se otočili jejím směrem. "Už je skoro před obědem, Avinko." Maminka s úsměvem přešla až k ní a pevně ji objala. "Všechno nejlepší, moje holčičko." Tatínek se však ani nepohnul. "Je tam něco zajímavého?" Zeptala se zvědavě a vydala se k němu. 

Pohledem přejela zahradu a pokrčila rameny. Ať se rozhlížela, jak chtěla, nepovedlo se jí odhalit nic, co by stálo za její pozornost. Pohlédla na otce s otázkou v očích. Ten mlčky pokývl hlavou ke staré jabloni s rozložitými větvemi. Na jedné z nich seděla...ano, bílá sova. Její pírka měla úplně stejný odstín jako to, co našla na parapetu. 

Zatajila dech. Ve stejný okamžik sova naklonila hlavu na stranu a zahoukala. Neklidně přešlápla z nohy na nohu, jako by Avu vybízela k tomu, aby šla za ní. Vtom se z větve něco malého sneslo k zemi a spadlo do trávy pod jabloní. O malou chvilku později sova zamávala křídly a vznesla se do vzduchu. Během několika vteřin zmizla za korunami stromů. 

Neznámý předmět ale zůstával ležet na svém místě. Ava se potichu zeptala. "Měla bych se tam jít podívat?" Rozhodla se ale nečekat na odpověď a rozběhla se ke dveřím. Otevřela je a bosky se rozběhla k starému stromu, kde před několika minutami seděla bílá sova. Tráva ji studila do chodidel, ale sotva to vnímala. 

"Mami! Tati! Je to dopis!" Otočila se k oknu a zavolala na rodiče nadšeně. Srdce se jí prudce rozbušilo. Byla si téměř jistá, odkud asi přišel. Nebylo moc pisálků, kteří posílají dopisy po sovách. Rychle ho zvedla ze země, jako by se snad bála, že jí ho někdo ukradne. Důkladně si prohlédla obálku ze všech stran a když vzadu narazila na známou pečeť, úlevně si vydechla. Přesně takový dopis dostal před dvěma lety její bratr.

Ještě před otevřením tedy celkem jistě věděla, co uvnitř nalezne. V myšlenkách se už viděla, jak míří s maminkou na Příčnou ulici a vybírají všechny nezbytné věci, které rozhodně potřebovala. Kotlík, hůlku, pergameny. Teď už jí zbývalo jen jediné. Otevřít ho. Tohle ale chtěla udělat uvnitř, společně se svými rodiči. Ještě jednou se podívala tím směrem, kterým odletěla sova. Hned poté se pomalu otočila a odešla zpět do jejich domu. 
Jedno ale bylo nad míru jisté - připadala si jako nejšťastnější jedenáctiletá holka na světě.