Zadání soutěže

Kdo mě zná, určitě ví, že mám moc ráda psaní. Vždy jsem ho preferovala před kreslením a přijde mi jako škoda, že soutěží, v nichž by člověk mohl zlepšovat své psací schopnosti a přemýšlet nad každou větou, ubylo. Není nad to si udělat dobré kafe, roztahat si po stole pergameny, zavřít se před světem a hrát si celý večer se slovy… Takže jsem si to připravila alespoň pro vás!

 

Vaším úkolem bude napsat povídku v rozmezí 5–20 palců. Může být libovolného žánru a můžete pro ni zvolit libovolné téma – nezakazuji nic! Popusťte uzdu své fantazii a užijte si to.

 

❗Nechci ale číst přehnané vulgarity nebo témata, která podle školního řádu nejsou vhodná. Taková díla patří na jiné stránky.

 

Vaší jedinou podmínkou (krom dodržení délky) je, že do povídky musíte zakomponovat následující větu:

 

„Dnes ráno se mi poprvé lednička představila křestním jménem.“

 

 

Hodnotit budu především nápad a kvalitu, nikoliv délku. Na plnou odměnu si můžete přijít i s 10 palcovým vypracováním, pokud bude opravdu povedené.

 

Kéž jsou Múzy s vámi!

Vypracování

Dnes ráno se mi poprvé lednička představila křestním jménem. Jmenuje se Matylda. Zároveň mě požádala, abychom do ní nedávali společně hermelín a olomoucké syrečky. Že je to pro ni až moc aromat najednou a že jí to nedělá dobře. Odděleně jí to prý nevadí. Slíbila jsem, že to budeme dodržovat a ráno u snídaně jsem o tom informovala rodinu. Manžel i Draco to přijali věcně. Manžel poznamenal, že je rád, že je to Matylda, že je to hezké jméno. Pak zmizel do práce. Draco mi s pubertálním opovržením řekl, že stejně nechápe, proč ty páchnoucí věci vůbec kupuju, a že to stejně jím jen já. Takže ho těmito informacemi nemusím příště obtěžovat, načež s bouchnutím dveří zmizel ve svém pokoji a po zbytek rána ho neopustil.

 

Já jsem si otevřela Hog a začala jsem svou denní rutinu. Sklepení, brigáda, mazlíček, Godrikáč a omrknout soutěže. U soutěží jsem zavýskala radostí! Moje oblíbené povídky mají konečně zadané skvělé téma! Synchronicita funguje! Na těle mi z toho euforií vyskočila husina. Nedalo mi to a musela jsem zavolat Filiusovi. 

 

"Hele, tomu nebudeš věřit! Jak píšu to povídky od Saiph, tak dneska je tam věta o ledničce! Už jsi na to koukal? Aha, budím tě, sorry, zapomněla jsem, že ne všichni vstávají v pět, zavolám později. Tak čus!"

 

V deset se Filius ozval poslušně sám. "Hele, tak my máme Evu." "Evu? Jako třetí kočku?" nechápala jsem. "Ne, ledničku! Ráno, když jsem ji otevíral, tak mi řekla, že je Eva a že důrazně prosí, ať otevřené kočičí konzervy dáváme raději do dobře uzavíratelné sklenice. Že jí ten smrad nedělá dobře a že by nám takhle moc dlouho nevydržela." "Hustý!" Nevěřím vlastním uším. "My máme Matyldu a taky si stěžovala na nějaká aromata. U nás zase na kombinaci olomouckejch a hermelínu. Asi moc plísně a smradu dohromady. Ale jasně, že jí vyjdem vstříc, když si řekla. A ty budeš tu povídku psát? Viděl jsi vůbec tu větu?" "Jakou větu?" ptá se dezorientovaný bratr. "No, na Hog, soutěž Příběh bez hranic 3. Vždycky je tam zadaná věta a ty ji máš napasovat do příběhu. Zatím jsem si vždycky musela brutálně vymýšlet, ale teď to vypadá, že konečně postačí, když jen věcně popíšu skutečnost." "Jo, tohle. Já to zatím nikdy nepsal. Ale koukal jsem, že první kolo jsi měla v archivu. Hog ve svý čistý kráse. Vrátilo mě to o nějakejch patnáct, dvacet let zpátky! Pamatuješ na ten Silvestr, jak jsme si dobrali Poezii a napsali za večer každej asi šest úkolů? To byly časy!" "Jo, to víš, že si to pamatuju. To se ještě psaly i pololetní eseje, myslím. To jsou vzpomínky, který nikdy nevyblednou. A za to budu Hogu vždycky vděčná. Dneska už by to ale nešlo. Dneska už si o Vánocích pět předmětů nedobereš. A aktuálně už si ani do jámy neomezeně nezajdeš, když seš nemocnej a musíš bejt celej den v posteli. Ale k tomu jsem se dostat nechtěla, chci si uchovat tu radostnou náladu, kterou dneska mám. Konečně boží věta! Už přesně vím, co budu psát." "Já to za sebe spíš nevidím, řeším nebelvírskej web a prázdninovku, ale je docela vtipný, jak se ledničky takhle hromadně rozkecaly. A že si konečně řekly, co chtěj a co ne. Protože my samozřejmě ty kočičí konzervy uzavíráme. Ale do plastu. A to asi holt nestačí." Pak jsme si ještě chvíli povídali o mudlovských věcech a pak jsem to utnula, protože jsem měla neodolatelnou potřebu začít psát. Konečně můžu napsat pravdu bez příkras! Konečně někdo chápe, že věci mluví. A že když mluví věci, tak mluví přece i zvířata, rostliny a buňky. A vlastně celý vesmír! I když ten spíš zpívá. 

 

Nevěděla jsem ale, jestli najdu tolik odvahy, abych napsala o tom, že jsem včera slyšela nadávat svoje vlastní buňky. Na vlastní uši. Jako musela bych to trochu upravit, protože moje naštvané buňky se školním řádem vskutku neřídily a nebraly si servítek. Takže jejich promluvu budu muset trochu zaobalit, protože explicitní nadávky, byť autentické, by mi asi neprošly. Nevadí! Už jen ta možnost! Už jen ta možnost napsat konečně pravdu a nemuset se schovávat za smyšlené příběhy a vyfabulované schopnosti. Konečně můžu napsat, jak jsou moje buňky celoživotně naštvané, že jim někdo někdy v minulosti nepomohl. Jedno kdy a proč. A pořád si to v sobě drží. Teda teď už doufám ne, doufám, že včera to už vyšlo najevo a tím se to může začít měnit. 

 

Nevěřila jsem, že se mi to fakt děje. Znovu a znovu jsem si četla zadání soutěže a děkovala, že jsem toho účastna. Že by se přece jen věci měnily? Jenže pak mě přepadly pochyby. Uvěří mi tenhle příběh někdo? Nebo k němu dostanu komentář, že tohle už trochu přeháním? Že je docela nosné zkombinovat realitu s fikcí, ale že tímhle způsobem nikoli? Sama sebe jsem se musela ptát, co je vlastně realita. Je reálné, když si hraju na Mintaku? Ano je. Je reálné, když na mě mluví vlastní lednice (odteďka samozřejmě Matylda) a moje buňky? Ano, je to stejně reálné. Možná vlastně ještě víc, protože Mintaka je smyšlená. Ale mají to takhle nastavené všichni? O tom jsem upřímně pochybovala.

 

Trochu posmutněle jsem psaní soutěže, na které jsem se tak těšila, odložila. Bez většího nadšení jsem vyhotovila jedno drabble o zmrzlině, vyluštila tři hlavolamy a nabarvila šest kamenů. Příběh o mluvicí lednici mi ale pořád ležel v hlavě. Máme nebo nemám? To je, oč tu běží. Postupně jsem na soutěž trochu zapomněla. U mudlů se toho událo tolik, že na Hog nebyl čas. Dovolená mě pohltila a nadchla! Konečně se trochu ochladilo, takže jsme mohli cestovat a poznávat. Západočeské lázně byly úžasné! Deset dní absolutního relaxu mi přišlo vhod. Vyčistila jsem si hlavu, léčivými vodami propláchla tělo. Nic jsem neřešila, jenom jsem výletovala a byla střídavě v přírodě a v civilizaci. Po návratu domů jsem prožila pár hektických dní. S hrůzou jsem zjistila, že termín pro odevzdání nových tříd je za dva dny. Takže Jasnovidectví dostalo samozřejmě přednost před vším ostatním. Už jsem ho inspektorce výuky sama a dobrovolně slíbila a nechtěla jsem být za slibotechnu. Takže mě čekaly dva velmi intenzivní dny. Do toho jsem prala jednu pračku prádla za druhou. Příběh o lednici byl odložen. Nebyl zapomenut, ale byl odložen. Třeba na něj bude někdy vhodnější doba.

 

Zavolala jsem Filiusovi, že příběh odkládám. Že se ledničkový coming out nekoná. "Stejně si myslím, že Matylda o publicitu ani nestojí. Přijde mi vlastně docela nefér ji zneužívat pro příběh a honit si díky ní triko. Myslím, že bych měla víc chránit její soukromí. Jo a víš, co je ještě novýho?" Položila jsem řečnickou otázku. "Po dovolené na mě začala mluvit i pračka! Nepředstavila se, ale důrazně mi sdělila, že potřebuje odvápnit, jinak prý za sebe neručí!"