Zadání soutěže

Kdo mě zná, určitě ví, že mám moc ráda psaní. Vždy jsem ho preferovala před kreslením a přijde mi jako škoda, že soutěží, v nichž by člověk mohl zlepšovat své psací schopnosti a přemýšlet nad každou větou, ubylo. Není nad to si udělat dobré kafe, roztahat si po stole pergameny, zavřít se před světem a hrát si celý večer se slovy… Takže jsem si to připravila alespoň pro vás!

 

Vaším úkolem bude napsat povídku v rozmezí 5–20 palců. Může být libovolného žánru a můžete pro ni zvolit libovolné téma – nezakazuji nic! Popusťte uzdu své fantazii a užijte si to.

 

❗Nechci ale číst přehnané vulgarity nebo témata, která podle školního řádu nejsou vhodná. Taková díla patří na jiné stránky.

 

Vaší jedinou podmínkou (krom dodržení délky) je, že do povídky musíte zakomponovat následující větu:

 

„Někdy je ticho hlasitější než bouřka.“

 

 

Hodnotit budu především nápad a kvalitu, nikoliv délku. Na plnou odměnu si můžete přijít i s 10 palcovým vypracováním, pokud bude opravdu povedené.

 

Kéž jsou Múzy s vámi!

Vypracování

Dobrý den madam,

posílám svoji skromnou povídku, snad se bude líbit. 
Rog

 

Tiší

Dnes ráno jsme přestali slyšet Lin.

Odmítala jsem tomu věřit. A nechtěla jsem slyšet Maddiin nářek v síti, když jí matka neodpovídala a ona ji nemohla najít. Rvalo mi to srdce. A připomínalo, jak rychle nákaza postupuje a jak málo jí rozumím. První světlo zhaslo před rokem. Naše smečka se zmenšovala, vlků ubývalo. Nejhorší ale nebylo mít málo těch, co se ještě drželi. To, co nás všechny trápilo nejvíc, byli právě Nevědomí. 

Jejich pohled se stal prázdným, ale pořád tu byli. Někteří jako lidé, jiní jako vlci. Chodili mezi námi, krmili se naším jídlem, ale byli tiší. Nekomunikovali, neměli emoce a ztratili světlo. Síť v našem vědomí, tisíce vlasů myšlenek, co svítí ve tmě jako lampičky. Jeden vlas po druhém zhasínal. A když se tak stalo, byli pryč. Mohli jsme se o ně jen starat. Ale doopravdy tu už nebyli. 

Pořád jsem ji měla před očima. Našla jsem ji u jezera, stála tam, dívala se na mě a já věděla, že mě nepoznává. Pak se zase otočila k vodě, a nedělala nic víc, než že pozorovala hladinu vody, zčeřenou větrem. 

Maminko!

Maddiin hlas v síti mě probral. Snažila jsem se zachytit další závan její mysli, další výkřik, ale měla jsem pocit, že ať se vydávám kterýmkoliv směrem, vzdaluje se mi. 

Zavřela jsem oči a několikrát se nadechla a vydechla, abych se zklidnila. Napočítala jsem do pěti. Mé tělo se napnulo a já si užívala ten nával energie, tu životní sílu a transformaci, než jsem se gravitací nechala stáhnout k zemi a já dopadla na všechny čtyři. Drápy se mi zaryly do vlhké hlíny. 

Mami! 

Vyběhla jsem z osady do lesa a běžela za jejím hlasem a silnější září. Našla jsem ji schoulenou mezi kořeny stromu, téměř na hranici s lesem. S jejími rudými vlasy a snědou pletí jsem ji mezi mechem a kapradím, občas nějakou houbou málem přehlédla. 

Zavřela jsem oči, nechala vlka odeznít a pak jsem došla až k ní. Opatrně, aby se mě nelekla. Zvedla ke mně uplakané oči barvy hořké čokolády, a mně se chtělo plakat taky. 

„Necítím ji, Kate," zašeptala, přesto se jí hlásek zlomil. „Hledala jsem ji, ale nemůžu ji najít. Nejde mi to, co je se mnou špatně? Jsem rozbitá?"

„Já vím, zlato." klekla jsem si k ní a ona mi přelezla z pod kořenů do náruče. 

Pevně jsem ji objala. 

„Bojím se," povídala. Pak na chvíli zmlkla, a když promluvila podruhé, všechno jí došlo. „Je teď máma Nevědomá?"

„Já tě neopustím," slíbila jsem, i když jsem věděla, že jí lžu.

Postihlo to všechny. A občas jsem v síti špatně viděla. Jednou zhasneme všichni. Jen jsem věřila, že se udržím na dost dlouho, abych ji nenechala samotnou. Zamrkala jsem, abych zahnala slzy.

„Tak pojď," povzdechla jsem si, vstala jsem a Maddie se mě chytila pevněji. „Půjdeme domů."

.

Victore? vyslala jsem do větve svého bratra. Našla jsem ji.

To on za mnou dnes před polednem přišel, že je Mad pryč. Musel být první, komu to řeknu. Navíc, už jsem téměř neměla komu jinému co říct. Tak kdo mi mohl být bližší než vlastní brácha?

Utišoval mě celou dobu, co jsem nesla dítě do našeho domu. Když ona usnula a já plakala, že nemůžu Lin nahradit. Říkala jsem, že jí dám novou maminku, a on zas říkal, že na to budeme vždycky oba. Když jsme po těch slova oba zmlkli, věděli jsme. 

Nejradši bych ho objala, ale nebyl tak blízko, abych mohla. Lovil pro ty z nás, co ještě zbyli. Mohlo trvat hodiny, než se vrátí. A já musela fungovat bez něj.

.

Sledovala jsem ji, jak klidně oddechuje. Třeba jsou pohádky opravdu magické. Pohladila jsem koženou vazbu dětské knihy v mém klíně, druhou rukou rusé vlasy dívenky. Pramen, který jí spadl do očí, jsem jí stáhla za ucho. Pomalu. Téměř jsem nedýchala, abych ji nevzbudila a nevrátila do tvrdé reality.

Víš co mě děsí? Victorův hlas teď zněl mnohem blíž. Přece tišeji. 

Co tě děsí, bráško?

Jak rychle ta světla zhasínají.

Přikývla jsem. Téměř jsemu přitom zapomněla odpovědět. Ale než jsem to stihla udělat, jeho vlas v síti se rozechvěl jako struna. 

Victore? Jsi v pořádku?

Měla jsem pocit, že něco řekl, ale nerozuměla jsem mu.

Bráško.

Znepokojeně jsem vstala. Jeho záře se znovu zavlnila. 

Neslyším tě.

Podívala jsem se ještě jednou na Maddie. Nevypadala, že by se měla v následující chvíli vzbudit a rozplakat se. Chvatně jsem vstala a opustila chatu, zatímco jsem nepřestávala zas a znovu bratra oslovovat. 

Srdce mi bušilo, na rukou mi stoupaly chlupy a já pocítila nával ledové hrůzy. Jak rychle to šlo, přeměnila jsem se a ostřejšími smysly se snažila znovu ho zachytit. Jeho světlo se třepotalo jako plamen svíčky ve větru, jako péár vteřin předtím, než jej průvan zhasí. 

Chtěla jsem znovu zavolat, když jsem uslyšela tu melodii. Neměla už slova, ani jeden z nás si je nepamatoval. Ale matčinu ukolébavku jsme si pamatovali oba. Prvně nám ji zpívala, když zemřel otec a my se tak báli, že se jí to stane taky, že jsme večer odmítali usnout. 

Uháněla jsem za ní, v rychlosti jsem si při běhu pálila bříška tlap o kamení. Nedbala jsem na to, že mám běhy v jednom ohni. Pomyslný plamen svíčky plál z posledního a já neměla čas. 

První jsem našla jelena. Zastavila jsem se v jeho krvi, mrtvé a studené. Chladila mi rány a mísila se s mojí. 

Seděl na zemi, v podobě černovlasého chlapce. Pořád ještě s nožem v ruce, kterým předtím řezal do zvířete, když jej naučeným způsobem stahoval z kůže. Když si bílého vlka všiml, cuknul s sebou a jeho mysl zmlkla. 

Uvědomila jsem si, že svého bratra děsím, a proměnila jsem se zpět. 

„Bráško," šeptla jsem. Hlas se mi třásl. 

Klekla jsem si do krve a vzala jsem mu loveckou čepel z ruky. Odložila jsem ji a pak jsem ho objala. Byl netečný.

„Slíbil jsi mi, že zůstaneme spolu," řekla jsem, a znělo to skoro vyčítavě.

Možná jsem jeho slovům nakonec přece jen věřila, tak jako moladší sestra věří staršímu bratru, který ji miloval celým srdcem. 

Průvan sfoukl svíci.

Zavřela jsem oči, přestala vnímat síť a na chvíli se octla ve tmě, abych s ním ještě naposledy něco sdílela. 

Ač jsem se ještě před hodinou snažila utišit vše, toužila jsem teď po čemkoliv, co by od něj mohlo zaznít. Jenže někdy je ticho hlasitější než bouřka.