Zadání domácího úkolu
Napište pohádku minimálně na stránku a pokud můžete, přečtěte ji nějakému škvrněti. Jeho reakci mi sem pak napište. Pokud před vámi raději všechna škvrňata utekla, zkuste se vrátit do dětských let a napsat vaši reakci, kdyby vám někdo dal přečíst takovou pohádku. Mnoho štěstí.
Vypracování
Kdysi už je tomu hodně dávno, žila v malé vesničce Sloup na severu Čech malá holčička jménem Nicole. Byla to malá zvídavá holčička s velkýma hnědýma očima a nebývala příliš smutná. Dokonce sluníčko ji chodilo každý den navštěvovat a hladilo ji svými paprsky po tvářích. Měla tak krásný úsměv, že se na ni nemohlo sluníčko vynadívat. Až do toho jednoho osudného dne, kdy její maličkatý svět postihla tragédie, se kterou by se malá dívenka neměla potýkat.
Její tatínek zemřel. Maminka ji tehdy řekla, že tatínek odešel na místo, ze kterého už není návratu. Nicole jejím slovům nerozumněla, ale viděla, že maminka má smutné oči. Pro malou Nicole to bylo jakoby se jí svět převrátil vzhůru nohama. Nejprve se přestala usmívat, potom začala ztrácet jiskru, odhánět své přátele tak dlouho, až nakonec trávila čas o samotě v malém příbytku na zahradě a nikoho kromě maminky už k sobě nepustila.
Maminka měla plnou hlavu svých záležitostí, tak na malou Nicole už neměla tolik času. Veškerý kontakt se shrnul na "jídlo je na stole, pojď se najíst" nebo "je čas jít na kutě princezno". A jak čas plynul Nicole se začala bát o maminku. Začaly ji pronásledovat myšlenky na to, že maminka už další den nepřijde, aby ji uložila ke spánku nebo ji pohladila po vlasech před usínáním.
A tak šel den za dnem, až jednou, když se ji zase před spaním sevřelo bříško z úzkosti, po tom, co ji maminka uložila a odešla do své ložnice, uviděla malé světýlko, které zářilo v její skříni. Chvíli se jen dívala a potom vstala z postele, nazula si bačkůrky a rozhodla se skříň otevřít. Uvnitř skříně nebylo žádné oblečení jen lesní cestička, která byla nádherně osvětlena sluncem. Vešla na stezku a v dálce uviděla postavu. Jak přícházela blíž, uviděla holčičku sedící na kameni, jak plete věneček a prozpěvuje si. Všimla si, že holčička je asi tak stejně stará jako ona sama a že má stejné vlásky, stejnou jizvičku na koleni, od pádu z verandy a znejistěla.
"Kdo jsi?" Zeptala se Nicole plaše.
Dívenka pomalu zvedla hlavu a podívala se na ni. Nyní už jasně viděla, že má jedno oko nádherně hnědé stejně jako ona a to druhé je tmavší spíš do černa se zeleným odleskem. Pak naprosto klidným hlasem odpověděla. "Já? Já jsem ta, která zůstane."
"Až všichni odejdou?" zeptá se Nicole smutně.
Holčička přikývne. "Až všichni odejdou. Neboj se nebudeš sama. Já tu budu s tebou, ať už se stane cokoliv." Holčička se představí jako Nina a potom si spolu hrají až do svítání a slíbí si, že se zítra znovu shledají.
A tak se také stane. Děvčátka spolu dovádějí každou noc, pod rouškou noci, když už všichni spí. Nina je trochu divočejší a ničeho se nezalekne. Neustále leze na stromy, běhá bosá po lese, nebojí se bouřky a někdy se směje když Nicole pláče. Ale vždycky ji utěší a uklidní.
Ale dnes je tomu jinak. Nicole je pořád zadumaná a tak nějak se spíš vláčí za druhou Ninou. Po chvíli zastaví, klekne si na zem a dá se do srdceryvného pláče.
Nina nad ní zmateně stojí a klidným hlasem se ptá co se stalo.
"Víš, já se bojím, že maminka odejde na místo, ze kterého není návratu."
"Aha. A co to má být za místo? Počkej! Ty myslíš jako zemře?" zarazí se. V hlavě ji probleskne hlavou, jestli tomu vůbec může malá Nicole rozumět. Nina ji vezme do náruče a pohladí ji po vláskách. "Já vím."
Nicole která si pomalu otírá slzičky z tvářiček, jí zaboří hlavu do ramene. "Ale já se toho bojím. Bojím se tak moc. Přála bych si být jako ty. Tak silná, všechno zvládáš a jsi nebojácná. Moc se bojím."
Nina se usměje. "Víš, to já taky."
"Čeho ty se bojíš?" Malá Nicole vstane a vezme její ruce do svých. Jsem tu přece s tebou, jen mi to pověz.
"Bojím se, že mě přestaneš potřebovat" ušklíbne se a chytne její ruce a začně s ní tančit a poskakovat.
Další den se Nicole už nemůže dočkat své úžasné přítelkyně a jde si lehnout ihned po večeři. Maminka se tomu sice trochu diví, ale nechá ji. Když vstoupí do lesa a volá Niny jméno a ona se zpět neozve, začne mít zlé tušení. Rozhodne se proto, že musí Ninu najít. A tak se vydá sama lesem. Nina ovšem není nikde k nalezení. Po cestě ji přepadají samé černé myšlenky na to, co vše se Nině nejspíš stalo. Po několika hodinách už je unavená a tak se rozhodne odpočinout si u jezera a napít se.
Nakloní se k vodní hladině, aby se napila a opláchla si obličejík, když v tom si všimne, že jedno její oko má jinou barvu. Zakřičí do vody a plácne vztekle do vody. "Nino, to vůbec není vtipné, já tě tu celý den hledám a ty jsi tady u vody." Chvíli je úplné ticho a ona se jen pozoruje v odrazu. Potom se usměje a dívenka ve vodě jí úsměv oplatí. A Nicole pochopí. Vzpomene si na všechno. Že kamarádka nepřišla vchodovými dveřmi, že když ji objímala, cítila svůj tep. A také na její slova: "Já jsem ta, která zůstane."
"Takže si nikdy nikam nezmizela" usměje se.
A pak uslyší tenký hlásek ve své hlavě. "Nemohla jsem nikam zmizet, jsem přece ty. A ty už jsi já."
Od té doby se Nicole zase usmívala. Trávila čas se svými přáteli a maminkou. Věnovala ji spoustu svého volného času a vždy si to náramně užili. Nicole už se nebála jako dřív. Ne protože by strach zmizel. Ale protože už věděla, že před ním nemusí utíkat. A ještě dnes, když ji přepadne smutek, podívá se do zrcadla. Jedno oko je hnědé a druhé černé. A tak vždycky s jistotou ví, že Nina je stále s ní. Protože některé části naší duše, nás nikdy neopustí. Jen se je naučíme poznat a přijmout takové jaké jsou.
Reakce mě coby malé holčičky
To byla velice smutná, ale krásná pohádka. A co se tedy s Ninou stalo? Zůstala s ní napořád? Doufám, že ano, tyhle dvě se mi spolu moc líbí. A mám já taky takovou kamarádku? Nebo můžu ji mít? Přála bych si ji mít když se budu bát.
Tahle pohádka se mi moc líbila. Pochopila jsem z ní především to, že člověk není nikdy sám. A musí se mít rád takový jaký je. Ne jen s těmi pozitivními, světlými stránkami, ale musí také přijmout tu temnotu v sobě, tu sílu a správně ji pochopit a mít rád.
Předem se omlouvám za pravopisné chyby.:)
