Zadání domácího úkolu
Vytvořte povídku, kterou zasadíte do zcela nového fantazijního světa. Rozsah jako vždy.
Vypracování
Krásný den, slečno,
dneska jsem svou povídku využila k takovému zamyšlení, proč mnohé čtenáře přitahují morálně šedí hrdinové či padouši. A přišla na to, že vlastně jen záleží, kterou stranu příběhu vyprávíme. Dá se sympatizovat s někým, kdo se k nám chová hrubě? Na první pohled asi ne. Ale co když si celou smyčku života přehrajeme z jeho pohledu? Vážně nedovedeme alespoň ve většině případů najít jeho důvod proč? A není nakonec ten jeho důvod proč důvodem, proč ho pochopíme? A tak vznikl Kat ze Stínové citadely. Má svůj rub i líc. A já doufám, že si jeho čtení užijete.
Mějte se krásně,
Arya Arcus
Kat ze Stínové citadely
Království Solis kdysi bývalo zemí světla. Dnes z něj zbyl jen popel, mráz a legendy o muži, který ho prodal temnotě. A jak je možné, že jsem tohle vše věděl? Protože ten zatracený jsem byl já.
Ještě si pamatuju dobu, kdy jsem měl dlaně čisté. Pamatuju si vůni jasmínu v zahradách pod Šepotající citadelou a Caeliin smích, který se nesl chodbami jako křišťálová zvonkohra. Bývali jsme nerozluční. Já, nejnadanější válečník své generace, chlapec s divokým srdcem a neochvějným smyslem pro spravedlnost. A ona dívka, pro kterou bych přenesl celé hory.
A pak přišla pohroma.
Co se tehdy odehrálo v hlubinách pod citadelou, věděli jen nejstarší z Rady a já. Probudila se Kletba Prvorozených. Nedala se porazit mečem ani svěcenou magií. Byla to živá, nenasytná entita, která potřebovala lidskou nádobu. Někoho s dostatečně silnou duší, kdo by ji v sobě uzamkl a unesl její sžíravou temnotu. Jinak by pohltila celé království a každou živou bytost by stáhla do věčného zatracení.
A Rada k tomuto úkolu vybrala Caelii. Byla nejčistší a na magickou sílu nejcitlivější. Toho večera jsem ji zavřel v komnatě a zlomil klíč v zámku, aby se nedokázala dostat ven. Slyšel jsem, jak buší na dveře, ale nezastavil jsem se. Než stihla jakkoli zakročit, sestupoval jsem už do podzemních krypt. Předstoupil jsem před prastaré oltáře a pronesl zapovězená slova přísežného svazku, která jsem odcizil otci představenému.
Přijetí kletby bolelo víc než smrt. Cítil jsem, jak mi černé plameny žerou maso, jak se mi magie propaluje do žil a mění krev v tekutý jed. S každým nádechem se mi do duše zařezávalo tisíce skleněných střepů. Po této proměně jsem nenašel úlevu ani ve spánku. Noc co noc mě kletba trýznila výjevy strachu, úzkosti a bolesti všech lidí, které jsem se zavázal chránit.
Abych ji udržel na uzdě, musel jsem konat strašlivé věci. Kdykoli se kletba drala na povrch, musel jsem ji nasytit krví zrádců a temnou magií Stínové citadely. A abych Caelii i zbytek světa uchránil před pravdou, nechal jsem ze sebe dobrovolně udělat monstrum. Podepisoval jsem rozsudky smrti, vedl krvavé čistky a dnem i nocí se stával tím, kým všichni opovrhovali. Byla to jediná cesta, jak udržet hranice království v bezpečí. Svět potřeboval někoho, koho by mohl nenávidět, a já tu roli přijal s vědomím, že pro mě už není návratu.
Roky plynuly a moje duše postupně umírala. Všichni, které jsem kdysi miloval, ode mě odešli. Nejvíc mě nenáviděla Caelia. Viděla jen to, jak se z jejího ochránce stal chladnokrevný tyran, Kat ze Stínové citadely. Ale už neviděla černé žíly pod mým oděvem ani to, že každá kapka krve na mém meči byla vykoupena mou vlastní nekonečnou agonií. Tu bolest jsem nosil snadno jako svůj černý, těžký kabát.
A tak jsem teď stál na kraji útesu. Vítr z Rozervaných výšin mi rval plášť z ramen stejně dravě jako se mi v hlavě rvaly vzpomínky před a po.
Sklonil jsem hlavu a zadíval se na své dlaně, na kterých se proplétaly černé žíly. Byla to daň za to, že jsem na sebe vzal kletbu celého království, aby ji nemusel nést někdo jiný. Aby ji nemusela nést ona. Každý krok, každý nádech provázelo spalující horko pod mou kůží. Každé kouzlo temné magie, které jsem kdy použil, nebylo darem, ale jizvou na mé duši.
Štěrk pod chodidly příchozího nepatrně zaskřípal. Trhnul jsem hlavou a otočil se k němu čelem.
Caelia stála jen pár kroků ode mě. V rukou svírala dýku a v očích se jí zrcadlil stejný strach a odpor, jaký vídám ve tvářích všech ostatních. Dívka, pro kterou jsem kdysi obětoval svou lidskost, dívka, jejíž smích byl jediným důvodem, proč mi srdce ještě tlouklo, sem přišla, aby mě zabila. Křišťálovou dýku bych totiž poznal kdekoliv. To ona měla moc mě usmrtit.
„Přišel ses kochat tím, co jsi zničil?“ Hlas se jí třásl, ale hrot dýky mířil přímo na mou hruď. „Zradil jsi nás všechny. Stala se z tebe stvůra.“
Nepohnul jsem se. Nekryl jsem se, nesáhl po vlastní zbrani. Jen jsem ji pozoroval a nechal její slova dopadat tak hluboko, kam by se žádná čepel nikdy nedostala.
„Udělej to,“ řekl jsem tiše. Můj hlas byl poznamenaný léty mlčení a potlačovaného křiku a i mně zněl nepříjemně skřípavě. „Jestli věříš, že tím zachráníš svět, tak bodni.“
„Proč jsi to udělal?!“ vykřikla a po tvářích jí začaly kanout slzy. „Byl jsi nejlepší z nás! Jak ses mohl proměnit v tohohle démona? Jak ses mohl stát netvorem?!“
Udělal jsem krok k ní. Nechtěl jsem ji ublížit, spíš usnadnit její vlastní rozhodování. Přistoupil jsem až ke hrotu dýky a opřel ho o hruď v místě, kde kdysi bývalo mé srdce.
Díval jsem se jí do očí a poprvé za celé věky jsem nechal padnout zeď kolem své mysli. Na jediný okamžik jsem propojil naše vědomí a pustil ji dovnitř. Do vypálené pustiny, kde bez ustání zuřil požár způsobený kletbou, do chvíle, kdy jsem v temné kryptě podepsal rozsudek vlastní duši, do každé sekundy mučení, kterým jsem procházel, zatímco ona žila v bezpečí. Ztratil jsem všechno. Čest, budoucnost, lásku svého života i vlastní duši. A udělal jsem to pro lidi, kteří mě teď proklínali. Udělal jsem to pro ni, aby nikdy nemusela poznat, jaké to je držet v dlaních popel sebe sama.
„Nikdo se nerodí jako padouch, miláčku,“ pošeptal jsem s trpkým úsměvem. „Někoho z nás jen tenhle svět donutí shořet, aby ostatní mohli žít ve světle.“
Caelia zatajila dech. Dýka jí vyklouzla z mrazem znecitlivělých prstů a s cinknutím dopadla na zem. V té jediné vteřině, kdy se naše pohledy střetly a její mysl se dotkla mojí, jsem to cítil. Věděl jsem, že viděla. Spatřila pod vrstvami temnoty a popela stín chlapce, kterého kdysi milovala. Viděla nekonečné moře utrpení, které jsem za ni celé ty roky mlčky nesl. A snad i pochopila, že netvora ze mě nevytvořila má vlastní zloba, ale má láska k ní.
Klesla na kolena do chladného štěrku a zakryla si tvář dlaněmi. Plakala. Brečela pod tíhou pravdy, která ji drtila. A jediné, po čem jsem toužil, bylo sehnout se a utěšit ji. Jenže jsem nemohl. Dotek mých rukou by ji sežehl.
Otočil jsem se k ní zády, přitáhl si černý kabát těsněji kolem krku a vykročil zpátky do tmy Stínové citadely. Sám. Tak, jak to mělo být až do úplného konce.
