Zadání domácího úkolu

Napište povídku, v níž hlavní roli bude hrát prázdná stránka. 5 - 10 palců.

Můžete psát výjimečně vlastní povídku i mimo hrad; úkol vám uznám. 

Od 3. termínu už, prosím, pište v editoru zde na Hog. Děkuji. 

Vypracování

V jednoduchosti je krása - Joshua Gone
(Příběh se odehrává v podobném prostředí, jako naše škola, ale jména ani události skutečné nejsou. Až na to mé, samozřejmě.)

Školní skleník pro mě byl vždycky ta nejlepší studovna. Z nějakého důvodu se mezi květinami prostě cítím lépe, než v knihovně s vůní starých knih, nebo v dřevěné lavici se správnou podporou držení těla. V posledních pár dnech jsem do prostředí rostlin a zeleně zavítal dokonce vícekrát, než obvykle. Lámal jsem si hlavu s domácím úkolem, který jsem měl mít do druhého dne hotový, ale ani s týdnem usilovného přemýšlení jsem netušil, co s ním dělat, ani jak ho splnit.

"Předpokládám, že vaše častá přítomnost ve skleníku není vinou vašeho usilovného studia botaniky, že, pane Joshuo?" Profesorka Ryanová, jejíž hlavní doménou je právě tento skleník, se bez mého vědomí vynořila přímo přede mnou. Zvedl jsem k ní pohled a rukou jsem si uhladil vlasy, se kterými jsem si do té doby ze samé frustrace hrál. 
"Ne, paní profesorko, to ne.." Zasmál jsem se a stáhl jsem veškeré své věci k sobě, i když jsem už tak seděl na úplném konci lavice. "Lámu si hlavu s jedním úkolem. Zkoušel jsem snad už úplně vše, ale ne a ne přijít na to správné řešení."
"Smím se podívat?" Zeptala se profesorka Ryanová, která se ujala místa na lavici vedle mě. Do ruky jsem jí podal mého momentálního největšího nepřítele - naprosto zmuchlanou, zčásti potrhanou a zčásti popálenou prázdnou stránku papíru. Profesorka si ji prohlédla zepředu i zezadu, proti světlu i ve stínu šlahounů vistárie. Až jsem se musel trochu pousmát, bylo uklidňující vidět, že si s tím i někdo zkušenější než já láme hlavu. "Jak znělo zadání úkolu?" Zeptala se nakonec.
Myknul jsem nad tím bezradně rameny. "Je to z Obrany proti černé magii. Celou hodinu jsme studovali základy obrany a ochranná zaklínadla. Profesor Crith nám na konci jen řekl, ať si rozebereme domácí úkoly, no a každý z nás dostal prázdnou stranu papíru. Nikdo z nás neví, co si s tím počnout. Někteří spolužáci ho spálili, někdo ho vyhodil, jeden spolužák se ho dokonce pokusil dát své kryse jako krmení.. to nedopadlo úplně dobře." Zasmál jsem se, abych odlehčil situaci. Hned jsem si ale všiml profesorčina znepokojeného výrazu. "Nebojte, zvířátko je v pořádku, Mattyho jenom štípla zoubkama do prstu. Každopádně to nefungovalo. Snad nic nefunguje. Zkoušel jsem tolik zaklínadel.. a nemyslím si, že pointou úkolu je ten papír zničit nebo se ho jakkoliv zbavit. Příjde mi, že mi něco uniká, ale já prostě nevím co." Povzdychl jsem si, jako už tolikrát při řešení tohoto úkolu.
Profesorka Ryanová se usmála. "A zkoušel jste na něj už něco napsat?" Zeptala se.
"...napsat?" Zeptal jsem se zmateně. 
Paní profesorka se mé reakci zasmála. "Co jiného by jste chtěl s kusem papíru dělat?" Papír mi znovu podala zpátky a já se na něj zaraženě podíval.
"Ale co bych na něj měl asi tak psát?" Zeptal jsem se. Nechtělo se mi tomu věřit. 
Na to profesorka pokrčila rameny. "Cokoliv, co tě napadne. Pan Crith má nekonečnou představivost, méně zapeklitý úkol bych od něj snad ani nečekala!" Profesorka Ryanová se zasmála, zvedla se z lavice a srovnala si svůj učitelský hábit. "Tak, není na co čekat. Dejte se do psaní, ať to stihnete!"

Pohledem jsem paní profesorku následoval až dokud mi mezi listy vistárie nezmizela z dohledu. A pak jsem tedy poslechl. Dal jsem se do psaní o té prázdné stránce, jak jsem se ji pokusil vyřešit. Čím více písmen a slov jsem na papír vložil, tím více jsem si uvědomoval, že mít takovou svobodu, jakou mi prázdná stránka dává, je velká zodpovědnost, a že není vůbec snadné přijít na to, čím ji popsat nebo pokrýt. Dodal jsem, místo své největší inspirace i radu profesorky Ryanové. Když jsem se blížil ke konci, místo na stránce mi pomalu nestačilo. A konečně jsem byl s řešením úkolu spokojený.

Profesor Crith druhý den při výuce vstoupil do učebny a vyzval nás, ať předložíme domácí úkoly na lavici. Procházel kolem nás, na tváři měl obvyklý nečitelný výraz. Více než polovina spolužáků úkol neměla.
"Zadání domácího úkolu na dněšek bylo matoucí," spustil po chvilce do ticha nervózních studentů. "Proto jsem rád, že se s ním někteří z vás vypořádali na výbornou." Na vteřinu jsem v jeho pohledu zaznamenal pyšný výraz, když se na mě podíval. "Cílem bylo ukázat vám, že je občas důležité propustit uzdu fantazii. Špatné řešení neexistuje - pouze to vypovídá o vaší povaze.." A řešení úkolu jsme se nakonec věnovali až do konce hodiny.